Jmenuji se Petr. Dlouhá léta jsem působil v kreativním světě jako art director, ideamaker a marketér. Prošel jsem si korporátními strukturami i velkými agenturami a měl štěstí pracovat na kampaních pro zvučné značky i přední sportovní hvězdy. Byla to skvělá škola, práce mě bavila a na papíře to vypadalo jako naprostý „dream job“.

Jenže po letech v tomhle kolotoči přijde moment, kdy si člověk uvědomí zásadní věc: energie, kterou do projektů dáváte, buduje cizí sny, ne vaše vlastní. A tou nejcennější komoditou, kterou máme a kterou si za žádné peníze nekoupíme, je náš vlastní čas. Chtěl jsem tvořit něco hmatatelného, co ponese můj rukopis od prvního náčrtu až po hotový produkt. A tak jsem dal korporátu sbohem a vydal se na vlastní cestu.

 

Reset hlavy ve světě a návrat k realitě

Sbalil jsem batoh a odjel do zahraničí hledat novou perspektivu. Cestování, poznávání cizích kultur a desítky rozhovorů s lidmi z celého světa mě neuvěřitelně nakoply. Viděl jsem, jak fungují tvůrčí studia v cizině, nasál energii a vrátil se do Česka s čistou hlavou a chutí stavět.

Usedl jsem zpátky k pracovnímu stolu – a v tu chvíli přišla tvrdá srážka s realitou.

Jako člověk od grafiky a kreativity bytostně potřebuji organizovaný prostor. Mít všechno pod kontrolou, na očích a na dosah ruky. Jenže realita běžných kancelářských stolů byla katastrofa: zamotaná změť kabelů, nabíječky, externí disky, tablet opřený o hrnek s kafem a věčné přerovnávání věcí. Frustrace z nefunkčního pracovního prostředí byla přesně tím impulsem, který jsem potřeboval. Rozhodl jsem se navrhnout systém, který dá chaosu na stole konečně řád – a tak se zrodil MODECK.

 

První slepá ulička: Když tenké dřevo prostě nefunguje

 

Na začátku jsem měl jednoduchou představu: chtěl jsem vytvořit elegantní, vizuálně subtilní desku z jemného, tenkého dřeva. Na 3D vizualizaci to vypadalo skvěle, minimalisticky a čistě. Jenže papír a monitor snesou všechno, fyzika ne.

Jakmile jsme desku vyrobili a zatížili technikou, masivní dřevo se začalo okamžitě kroutit a prohýbat. Stačila změna vlhkosti nebo položení těžšího monitoru a elegance byla ta tam. V tu chvíli přišlo první velké vystřízlivění: mít dobrý nápad je zhruba 5 % úspěchu. Zbytek je navrhovat, prototypovat, otestovat, zjistit chyby a testovat znovu a znovu. První vzorek letěl do koše.

 

Noční můra zvaná šroubky aneb hon za modularitou

Od začátku bylo jasné, že MODECK musí být modulární. Odmítal jsem řešení, kde si zákazník koupí doplněk a musí složitě otáčet celý stůl nohama vzhůru, brát do ruky imbus nebo šroubovat držáky zespodu desky. Představte si, že si dnes pořídíte držák na tablet, za měsíc nový docking station a pokaždé musíte absolvovat montážní peklo. To není modularita, to je otrava.

Říkal jsem si: „Uděláme podélnou vodicí drážku.“ Profil, do kterého doplněk prostě shora nebo zboku nasunete, posunete si ho přesně tam, kde vám vyhovuje, a kdykoliv přidáte další.

V teorii geniální. V reálu? Další zeď. Vyrobili jsme prototyp s hliníkovou drážkou a těšili se, jak to bude jezdit. Výsledek byl tristní – tolerance v materiálech způsobily, že se komponenty v drážce viklaly, při pohybu drhly a neměly absolutně žádnou stabilitu. Jakmile jste do držáku vložili tablet, celá konstrukce se naklonila. Byli jsme zase na začátku a já měl chuť s tím praštit.

 

„A co tam dát magnet?“

Bylo jasné, že potřebujeme spojení, které zaručí pevnou fixaci bez vůle, ale zároveň zachová hladký pohyb a nulovou potřebu nářadí. A tehdy padla zdánlivě jednoduchá myšlenka: „A co magnet?“

Nápad to byl parádní, jenže zapracovat silné neodymové magnety do tenkého profilu tak, aby držely v přesné rovině, nepřekážely, nestrhávaly povrchovou úpravu a měly ten správně uspokojivý odpor, byl obrovský strojařský oříšek. Náš konstruktér David nad tím strávil snad měsíc intenzivního bádání, zkoušení různých úhlů, zapuštění a polarit.

Když mi David přinesl přepracovaný vzorek a já poprvé zasunul držák na své místo, ozvalo se tlumené, dokonale pevné cvak. Žádná vůle, žádné viklání, nulové šroubování. Držák seděl jako přibitý, a přitom ho šlo jedním plynulým pohybem přemístit. V ten moment jsme věděli, že to máme.

 

Závěrem: Dva a půl roku, které stály za to

Když se na MODECK podíváte dnes, působí jednoduše, čistě a intuitivně. Jenže dostat se k této „jednoduchosti“ trvalo dva a půl roku vývoje, desítky zničených vzorků, stovky hodin diskuzí s českou výrobou a spoustu slepých uliček.

Dnes máme v ruce prvních 50 vyladěných kousků a jdeme s kůží na trh. A každá minuta strávená nad vyřešením jediného detailu stála za to.